Generace chudých studentů vysedávajících v drahých kavárnách

vejce benedikt
Zamysleli jste někdy nad tím, kolik jsme ochotni zaplatit za dvě vejce, plátek slaniny a plátek toasťáku?

Jednou za čas asi od každého studenta uslyšíte větu: Nojo, to si nemůžu dovolit, vždyť já jsem jen chudej student… Já sama to říkám docela často. Méně často (ale přece někdy ano) to myslím vážně. Pak si ale uvědomím, co všechno mám a co všechno si můžu dovolit, a přestanu si stěžovat. 

Zapomínám na to, co všechno mám

Zdá se mi, že si naše generace často neuvědomuje, co všechno má. Spousta lidí si totiž radši všímá toho, co nemá. V dnešní době k tomu máme spoustu příležitostí hlavně díky sociálním sítím. Věřím, že většina z nás sleduje alespoň jednoho influencera, který má dokonalý život. Chápu, že dokonalý život si každý představujeme jinak, a i proto každý sledujeme jiné osobnosti, všichni si ale (i když v různé míře) všímáme pozlátka jménem bohatství. Možná není vaším životním cílem být nechutně bohatý, určitě by ale nikomu nevadilo, pokud by ho finance neomezovaly. Ani já bych si nestěžovala, pokud bych nemusela dlouze přemýšlet, jestli si radši koupím novej foťák, nebo poletím na dovolenou. Slyšíte správně. Dovolená nebo foťák. To ani jedno není zrovna levná záležitost. A já se ještě divím, že si to nemůžu okamžitě koupit oboje. Tady je asi něco špatně…

Přijde mi, že kromě jakési nevděčnosti (i když si ji často neuvědomujeme), máme taky problém, který bych nazvala z extrému do extrému. Kupujeme si drahé věci a kupujeme si jich hodně i ve chvíli, kdy kvůli tomu musíme hodně šetřit na jiných místech. Někdy by se zdálo, že je to až nesmyslné, ale já bych řekla, že to je o prioritách. 

Od Macbooku k letenkám za hubičku

Držím se pravidla, že pokud něco chci, chvíli počkám (ta chvíle se prodlužuje se zvyšující se cenou té dané věci) a pokud mám i po oné prodlevě stále pocit, že bez té věci nemůžu žít, prostě si ji koupím. To samé jsem uplatnila při pořizování Macbooku. Tak dlouho jsem po notebooku od Applu pokukovala, až jsem si ho po měsících rozmýšlení koupila. Pak jsem se ale pořádně rozmýšlela, jestli si můžu ještě dovolit levnou letenku. Cestovat sice chci, ale někdy prostě chci něco jiného víc.

Od hipsterských kaváren k suchým rohlíkům

Mám mladou a moderní babičku, od které jsem snad nikdy neslyšela věty typu: Jooo, to když já byla mladá, krabička cigaret stála 10 korun. Možná to bude tím, že babička nikdy nekouřila. Hlavním důvodem je ale fakt, že babička chápe ekonomický vývoj, a tak si nestěžuje na vývoj cen. Přesto občas kroutí hlavou, když jí vyprávím, jak často chodím do kaváren a kolik peněz jsem tam ochotná nechat za kafe a za nějakej ten dortík. Narozdíl ode mě se pak ale nediví, když si stěžuju, jak nemám před výplatou peníze. Kdyby sis občas to kafe uvařila doma… Jenže pak babičce vysvětluju, že tady snad ani nejde o to kafe, jako o tu kavárenskou kulturuInu, je to o prioritách…

Mám toho hodně, i přesto používám hasthag #chudejstudent

Tenhle článek nemá být nějakým společenským apelem. Nikoho nesoudím a nikým neopovrhuju. Píšu hlavně o sobě a pokud někde cítíte ironii či kritiku, mířím ji primárně proti sobě. Jestli jste sebe nebo někoho známého v tomhle povídání našli, shoda je náhodná, i když celkem pravděpodobná. Přece jen jsem obyčejná studentka, která nijak nevybočuje z průměru.

Chtěla jsem nám všem jen tímhle textem připomenout, abychom se občas zamysleli a uvědomili si, co všechno máme. Přijde mi, že mnoho z nás zapomíná na to, co už máme nebo jsme prožili. On ten iPhone, který právě držíte v ruce, nebo výlet na Island, ze kterého jste se právě vrátili, něco stály. A fakt, že jste se právě probudili s nápadem, že se podíváte do New Yorku a nemůžete si okamžitě objednat letenky, ještě neznamená, že jste chudí a váš život nestojí za nic…

Jsme generace studentů, která se občas označuje za chudé, i když k tomu nemá žádný důvod (někteří to samozřejmě nemyslí vážně), zároveň jsme ale také generace studentů, která si dokáže určit priority, ať už jekékoli, a těm obětovat všechno. A toho si já osobně cením :).

Ale hlavně!

Občas je potřeba se na život podívat s odstupem. 

PS: takhle jsem filosofovala nad hrnkem kafe a talířem s vejci Benedikt ve SmetanaQ Cafe

Latéčko ve SmetanaQ Cafe

18 komentářů na „Generace chudých studentů vysedávajících v drahých kavárnách“

  1. Ano, třeba v mojí oblíbené cukrárně v Uh. Hradišti: jedno latté, jeden dortík, a jsem na stovce … :) Když to člověk posčítá, naskáče to …

    1. Přesně tak, naskakuje to rychle a člověk se pak nestačí divit, kam ty peníze mizí :) A to v Praze, kde momentálně žiju, jsou ty ceny ještě malinko vyšší…

  2. Byla jsem s kamarádkou v Kodani a tam teprve kavárna (ale i cokoliv jiného) výjd draho :D Čaj začíná na 100kč :D :D Ale je to pravda, pořád všichni říkají, jak jsou chutí studenti a přitom pořád vidím, jak postují fotky z kaváren :)

    WantBeFitM

    1. To je fakt, v Kodani jsem taky byla a navíc jsem půl roku bydlela ve Švédsku, takže tyhle severský ceny znám až moc dobře :D Ale na druhou stranu, drahý je to pro nás, pro ně je ta cena normální (třeba jako pro nás v Praze)…

  3. Jak jsi několikrát zmínila, vše je o prioritách.. Člověk to většinou nechce slyšet, ale co se dá dělat. Velice se mi pojetí a text článku líbí a úplně s tím souhlasím :)

  4. Rčení „Není pravda, že student nemá peníze. Student má peníze, jen je nemá dostatečně dlouho.“ je mnohem výstižnější :D

  5. Tak máma třeba říká, že jsme chudí. A nikdy mi nevěří, že nejsme. Žádného influencera nesleduji. Za svůj život jsem si zvykla upřednostnit si priority a tak neteskním po něčem, co si nemůžu dovolit. Vždycky si vzpomenu na to, kdy jsem třeba mohla používat leda deodorant, žádné voňavky a po skle jsem chodila hned domů a ne do kavárny nebo do kina. :-)
    Článek se mi moc líbí!

    1. Pravda, vždycky může být hůř a určitě je dobrý si to občas připomenout. Mamce už se možná nechce myslet tak pozitivně. Je fakt, že většina z nás se může s ohledem na někoho jinýho považovat za chudý, ale málokdy je to opravdu tak hrozný… Děkuju za pochvalu! Mně se zas líbí tvůj přístup :))

  6. Jojo, slovní spojení „chudý student“ používám hodně často, prakticky pokaždé, když jdeme na nějakou akci a nebo něco kupuji :D jsem hrozně vděčná za to, co všechno mám a všeho si velmi vážím. Beru to spíš jen takovou nadsázku (to samozřejmě neznamená, že jsem nějak bohatá :D) a snažím se šetřit si peníze na hezké věci :) kavárnám bych ráda přišla na chuť :)

    LENN

    1. Tak to máme stejně :) Taky to říkám často – téměř u každýho nákupu – ale myslím to v nadsázce.
      Jinak pozor, jakmile kavárnám příjdeš na chuť, stane se z nich závislost a pořádnej žrout peněz :)

  7. Super článek! Je pravda, že dnes ti moc lidí ničeho neváží a bere vše jako samozřejmost. Ještě, že do kaváren a restaurace jdu jen za odměnu s nejlepší kamarádkou, když máme třeba co slavit :) Jinak nejsem ten typ, který by takhle utrácel, raději si šetřím na výlet někam do zahraničí nebo na nějaký zážitek. Před dvěma roky jsem si koupila nový foťák, na který jsem si pečlivě vydělala a vůbec té koupě nelituji :)
    Petra z blogu http://www.mygoldenmind.blogspot.cz

    1. Tak to máme podobně :) Sice teď do kaváren chodím víc, pořád se ale snažím šetřit na pro mě důležitější věci :) Člověk má pak dobrej pocit, když si za vlastní koupí něco dražšího :)

  8. Naprosto s tebou souhlasím :) Já si také občas neodpustím nějaké to kafe, nebo dortík. Jsem ráda, že jsem to omezila a chodím do kaváren jen za odměnu. Teď si raději ušetřené peníze hodím do kasičky na cestování :)

  9. Četla jsem, že jsme generace, která kvůli svému utrácení (např. v předražených kavárnách) jednou nebude mít ani na byt, je dobré se nad tím takhle občas zamyslet :D

    1. Tomu bych se ani nedivila :D Na druhou stranu je v dnešní době už normální, že čím dál tím víc lidí žije celej život v pronájmech (i po vzoru zahraničí) a nemají tu potřebu byt vlastnit…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *