Nechte ostatní, ať vám sami ukážou, jací jsou…

Kolikrát už se vám stalo, že jste se v někom spletli? Je jedno, jestli vás někdo překvapil mile (to je vždycky fajn), nebo nemile (to bejvá častější), protože základ je pořád stejnej – někoho jsme nějak odhadli a on je přitom vlastně někým úplně jiným…

Jak je možný, že se nám tohle stává tak často? Já na to mám jednoduchou a přímou odpověď, která je podle mě naprosto univerzálně platná (a to říkám jako člověk, co se většinou drží rčení: Je tolik pravd, kolik je lidí.).

Jak číst v lidech...

Víc mluvíme, než posloucháme. 

A nebo jednoduše neposloucháme. 

Ten doplněk byl pro ty, co by chtěli namítnout, že málo mluví, ale stejně se jim v lidech nedaří ,,číst“.

Zpátky ale k mému názoru. Málo kdo si dokáže přiznat, že o sobě hodně mluví. Většinou o sobě mluví i rád. Na tom není nic špatnýho. Kolikrát jste ale už někde zaslechli konverzaci (Že se cizí rozhovory neposlouchají? Ale…), kde spolu dva nebo víc lidí mluvilo, ale ten rozhovor neměl hlavu ani patu, protože se ti lidé prostě navzájem očividně vůbec neposlouchali? (Nejčastějc proto, že měli potřebu pořád mluvit o sobě) Já takových rozhovorů zaslechla stovky, možná tisíce. Není nad to se občas zaposlouchat do ,,záchodovejch konverzací“ na dámách…

Taky se ale zamyslete nad tím, kolikrát se s někým bavíte a přistihnete se, že ho vlastně vůbec neposloucháte. Možná se vám prostě jen nedaří zkrotit vaše myšlenky a ty se toulají všude možně, nebo vás vyprávění druhého člověka nebaví, někdy ani nezajímá (Ano, nalijme si čistého vína). Dobře. To se může stát. My si ale musíme uvědomit, o co všechno přicházíme, když toho druhého neposloucháme…

Je jedno, že ho třeba nemáme rádi, nebo nás jeho historky neberou. Pořád se díky nim o tom druhém můžeme hodně dozvědět. A tím nemyslím jen to, co ten člověk právě říká. On nám totiž samozřejmě říká a ukazuje jen to, co sám chce, abychom viděli. I z toho si ale při troše snahy a pozornosti dokážem odvodit spoustu dalších závěrů. Proč vám vypráví zrovna tuhle historku? Jak ji vypráví? Vážně nám chce sdělit tohle, nebo je za tím něco jiného? Podobných otázek si můžeme klást spoustu a odpovědi na ně nám pomůžou toho druhého opravdu poznat.

Zkuste jednou pozorně poslouchat, co vám člověk, který stojí proti vám, říká. Nestojí to nic, snad jen trochu soustředění (a občas velkou dávku trpělivosti), ale v tom daném vztahu vám to pomůže. Možná si díky téhle chvilce ušetříte spoustu budoucího trápení a zklamání.

Říká se, že člověk onu schopnost někoho odhadnout má, nebo prostě nemá. S tím si dovolím nesouhlasit. Možná k tomu někdo má lepší dispozice, než někdo další, oba se ale můžou zlepšovat. Talent vážně není všechno…

O mně lidi na začátku říkají, že toho moc nenamluvím, ale časem se rozjedu. No. Teď už víte proč…

Kdy naposledy se vám stalo, že jste někoho špatně odhadli?

A přistihli jste se už někdy, že jste někoho vůbec nespoclouchali?

4 komentáře na „Nechte ostatní, ať vám sami ukážou, jací jsou…“

  1. Párkrát jsem někoho špatně odhadla a neměla z toho člověka moc dobrý dojem, ale nikdy takhle nikoho hned neodsoudím, dávám mu šanci. A pak občas zjistím, že je ten člověk vlastně fajn :) to, že málo mluvím slýchám také a to dost často. Často si o mně lidi myslí, že jsem namyšlená a nepřístupná, pak většinou změní názor. Mrzí mě to, ale lidé bohužel dávají na první dojem.

    LENN

    1. Jo, vždycky mě mrzí, když mě někdo odsoudí po prvním a třeba ještě krátkým setkání. S tím ale asi nic nenaděláme… Trochu namyšleně (a vlastně ani moc ne) si můžem říkat, že to je jejich škoda :)

  2. Mně se teda spíš o něco častěji děje, že mám z někoho nějaký dojem, třeba i docela pozitivní, možná i trošku zidealizovaný, snažím se na lidech hledat to lepší (pokud to prostě nejsou idioti hned na první dobrou)… a pak najednou někdo přijde, něco mi o něm poví, co se mi tak jakoby úplně nelíbí a nezapadá to do toho mýho „obrázku“ o tý osobě… a já pak tak nějak hrozně znejistím, protože si říkám, že jsem toho člověka vlastně špatně odhadla, že tohle k němu nesedí. Trochu mi začíná vadit, jak se tady v Praze každý s každým zná, nebo ho zná miminálně jeho kamarád, kamarád jeho kamaráda… vlastně už se mi téměř nestává, že bych někoho potkala a „začínali jsme od nuly“, protože vždycky do tý doby už o tom člověku něco slyším.. a myslím si, že je to škoda, protože hlavně v našem věku, kdy se člověk každým rokem / vztahem / událostí tak moc mění, by bylo fajn začínat s čistým štítem a tím „kdo jsi teď“ než tím, co jsi udělal před 5 lety někde na gymplu a do teď to o tobě vypráví kamarád… :)
    No, trošku jsem se rozpovídala :D zkráceně jsem chtěla říct, že máš pravdu.. často se mi bohužel ale děje, že to někdo „hraje na víc stran“ a i když ho sebevíc pozorně poslouchám a snažím se ho vnímat na 100% a mám o něm nějakou představu, časem se zachová tak, že se to celé rozsype jak domeček z karet a já zůstanu němě zírat s tím, že jsem ho vlastně vůbec neznala..

    1. Jo, tohle je taky nepříjemný… A často ani to, co ti ostatní řeknou, není pravda, jenže tobě to v hlavě pořád hlodá a nemůžeš se tý myšlenky zbavit…
      V tomhle mám vlastně štěstí, že nejsem z Prahy a tak tady mám tu historii trochu kratší :D Chápu ale, co tě štve :) Jenže na to jsme asi holt ještě malá republika (nejen Praha). Kamarádka ze Singapuru si stěžovala na to samý :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *