Když neumíš bejt sám…

V článku o tom, jak zlomové pro mě září bylo (ještě na starém blogu), jsem psala, jak moc mě můj nový a hektický život baví. (Název článku se už tehdy významně podobal názvu tohohle mýho novýho blogu.) To pořád platí, přišla jsem ale na to, že za mou zaneprádněností stojí ještě něco jiného, než že by mě jen bavilo bejt neustále mimo domov…

Nedokážu být sama. Nebylo snadný na tenhle fakt přijít a není ani snadný podívat se pravdě do očí. A samozřejně není lehký to přiznat takhle veřejně.

Macbook Air,kniha, Haruki Murakami, čokoláda

Nejsem člověk, co by se normálně lidem svěřoval, párkrát jsem to už ale zkusila a vždycky mi to nějak pomohlo. Vždycky se totiž našel někdo, kdo mě nějak nasměroval – ukázal mi fakt nebo možnost, kterou jsem já ze svého úhlu pohledu neviděla. Na blogu to platí dvojnásob, protože si článek přečte víc lidí a jak víme: „Víc očí víc vidí.“ A to je svatá pravda…

V posledních dvou měsících jsem byla doslova v jednom kole. Přes den práce, večer často brigády. Člověk by čekal, že když budu mít volnej večer, svalím se doma do postele a budu lenošit. Nebo se učit, protože to bych taky potřebovala… Jenže ne. Říkala jsem si, že musím taky trochu žít. Takže když nejsem na brigádách, domlouvám si randíčka s kamarádama. Pak se ale taky občas stane, že mi program na poslední chvíli vypadne. V tu chvíli mě polije horko a obepisuju kamarády tak dlouho, až najdu někoho, kdo má takhle na rycho čas.

Představa, že sedím doma, mě v posledních dvou měsících děsí. Nevím vlastně tak úplně proč. Asi se nechci cítit sama? Možná mám pocit, že mi doma na zadku něco utíká? Hlavně ale asi nechci sama čelit svejm myšlenkám. Přece jen, když je člověk obklopenej lidma, nic neřeší. Baví se, usmívá se (klidně upřímně), pak je ale sám a začne řešit to, na co jindy nemá čas…

A teď babo, čtenáři, raď! 

Kamarád mi nakázal zůstat konečně doma a trochu se nad sebou zamyslet. Ale mě se nechce. Já mám společnost a dobrou náladu ráda… Jednou to ale budu muset nějak překonat…

Co byste radili vy?

A znáte tenhle pocit? Jste rádi sami?

21 komentářů na „Když neumíš bejt sám…“

  1. Ten pocit moc dobře znám, ani nevíš jak. Teď už je to o něco lepší, ale kdysi, hlavně kvůli svým sociálním (ne)schopnostem, jsem byla neustále sama, což se samozřejmě transformovalo do depresí. Když mi někdo zrušil plány, tak jsem taky rychle začala psát jiným lidem, jestli nemají náhodou čas. No, neměli. Na druhou stranu právě tohle mě vyléčilo. Nakonec jsem si uvědomila (když jsem jela úplně sama do Německa), že ta samota není tak hrozná, přestože mi tak roky připadalo. Ačkoliv u mě to bylo dané tím, že jsem měla takovou fóbii ze samoty, že jsem si nechala líbit kdeco od takzvaných přátel (kdy jsem například mrzla hodinu na zastávce, protože „kamarádka“ nepřišla a ani mi nedala vědět, že se musí učit), což mě ve výsledku psychicky deptalo ještě víc. No, radu ti asi nedám, ale moc dobře to chápu. Kolikrát jsem introvertům záviděla a pořád závidím.

    1. Jsem ráda, žes sama pro sebe našla nějakou zdravou míru a už nemáš tu, jak říkáš, fóbii ze samoty. Ono je to pak dost svazující… doufám, že já sama se tak daleko nedostanu. A věřím, že to Německo pomohlo, člověka to donutí!
      Děkuju za komentář :)

  2. Já například občas potřebuju vyloženě být sama, vše si urovnat v hlavě a chvilku prostě přemýšlet, ale zase vím, že tohle moje přemýšlení a přemítání občas překračuje hranice a tak snažím aspon s někým komunikovat, aby moje myšlenky nedošli až tam, kam jít rozhodně nemají.
    http://justhappythoughtss.blogspot.cz

    1. To je taky občas potřeba. Aby si člověk nevykonstruoval nějakou svou vlastní a úplně překroucenou realitu…
      Děkuju za komentář :))

  3. Tak já jsem zase pravý opak, jsem hrozně ráda sama. Mít klid na svoje myšlenky. A pokud už s někým, např.: s přítelem, užívám si mlčení. Přítel to nechápe :D Myslí si, že se s ním nudím, ale opak je pravdou, prostě mám ráda klid a ticho :D

    1. Byly doby, kdy jsem to měla podobně, takže tě úplně chápu :) Vlastně doteď nemám problém s někým jen tak sedět, existovat, nemluvit. Ale pak je rozdíl, jestli člověk ,,jen tak je“ sám, nebo s někým :)
      Děkuju za komentář :)

  4. Myslím, že pokud člověk neumí být občas jen sám se sebou, je nevyrovnaný. Je fakt, že my- mladí žijeme v hektické době a tahle zcela normální věc je pro nás nepředstavitelný problém. Vyhledáváme společnost, jsme často nervózní, a když dojde na to, že jsme sami, pustíme si televizi, Youtube nebo se např. ze smutku emocionálně přejídáme… Chybí nám tzv. klid v duši. Těžko říct, proč dnes v takových chvílích neumíme vzít do ruky štětec a dlouhé hodiny kreslit, proč si neumíme v klidu číst, nebo si jen na chvilku lehnout, natáhnout nohy a koukat do stropu, aniž bychom šíleli z pocitu ztráty času… Možná by se měl člověk řídit tím, co opravdu cítí a co v daný okamžik potřebuje, ale jsem si jistá, že když se naučíme zklidnit, srovnat si myšlenky, objevíme mnohé hodnoty a budeme vyrovnanější (nejen k sobě, ale i k ostatním)
    Promiň Míšo, že píšu takhle složitě, ale možná jsem měla stejnou potřebu se vypsat. Ráda čtu tvůj blog, pokračuj! :)

    1. Vůbec se neomlouvej za složitej komentář, naopak z něj mám ohromnou radost! Je v něm spousta pravdy a faktů nad kterejma bychom se všichni měli zamyslet. Lidi jako já možná o trochu víc… Naprosto s tebou souhlasím :)
      A chápu, sama se občas takhle s něčím vypisuju a pak zjistím, že jsem to vlastně vysvětlovala hlavně sama sobě :)

  5. Ahoj,
    souhlasím s Veronikou. Schopnost být sám je podle mě určitá známka vyrovnanosti. Upřímně naprosto nechápu vás, kteří píšete, že hlavně nechcete nechat běhat své myšlenky. Proč? Copak máte tak hrozné myšlenky? Pak nebude problém v nutnosti být s někým, nýbrž ve vašem pohledu na svět. Pro mě je základem pozitivní pohled na vše. Nemám nijak zvlášť snadný život. Přesto jsem neustále pozitivní. Díky tomu je pro mě samota naopak nabíjející, protože mi nikdo nemůže podsouvat jeho negativní myšlenky. Samozřejmě ale preferuji být s někým dalším stejně pozitivním nebo ještě pozitivnějším.
    Tímhle prosímtě nechci říct, že byste snad byli nějací špatní, ale zamyslete se nad tím, kde je jádro problému. ;-)

    1. Právě proto, že za tím každý uvidí něco jiného, ten článek píšu. A jo, na tom tvém názoru něco bude. Nemyslím si, že bych měla jen negativní myšlenky, spíš mám ale určitý problémy, který neřeším, protože na ně nemám čas. No a co se stane, když je člověk o samotě (a nepracuje nebo tak něco,…)? Začne ty probémy řešit… A do toho mě se asi nějak nechce.
      Moc děkuju za komentář :)

      1. Technická poznámka: Zkus se prohrabat v nastavení, jestli se ti nepodaří zobrazovat jméno místo toho „admin“. To je takové hrozně neosobní, když ti píše nějaký admin :-D

        Jojo, to je přesně to co jsem měl na mysli. Onen problém je oněmi negativními myšlenkami. Pokud ten problém neřešíš a přitom furt žiješ, tak nebude tak hrozný, aby člověku kazil náladu. Pokud kvůli neřeší toho problému umíráš, pak není zrovna dobré řešení to potlačovat společností. Chjo, jsem hrozný, promin. Strašně rád filosofuji a poučuji. Daň za to, že se nevyhýbám bytí sám a tedy mám v celku čisto v hlavě a nedá mi to dělat čisto i ostatním.

        1. Díky za připomínku, mrknu na to, hned jak bude čas :)

          A díky! Tyhle připomínky se docela hoděj, klidně rejpej, třeba mě to dožene k tomu, abych s tím začla něco dělat :)

  6. Ja to mam taky prave naopak, miluju byt sama a vyhledavam to.
    Me naopak desi, kdyz mam tejden, kdy se ani jeden vecer nemuzu zavrit sama doma bez toho, abych se musela s nekym bavit.. :D
    Miluju spolecnost, ale potrebuju k ni stejnou miru samoty.

    TMA

    1. To je podle mě nejlepší možnost :) Taky bych toho potřebovala dosáhnout. Jeden, dva večery si prostě doma dáchnout (nebo se konečně učit!) :D :))
      Děkuju za komentář!

  7. Napiš mně a půjdem si někam sednout. Taky neumím být sama. Takže teď prakticky každý volný večer trávím v ČK. Budu ráda, když mě někam vytáhneš :D

  8. Tak já se taky hlásím k pravému opaku. Jsem nerada mezi lidmi a trpím, když mám málo času, kdy můžu být vážně jen sama. Každopádně mám pocit, že jsou tyhle ,,nevydržitelné“ stavy podobné v obou případech. Jak píšeš- nezastavila ses delší dobu a najednou je děsivé být sama… já třeba strávím týden sama a stane se mi to samé, už mě děsí jít mezi lidi a nechci tam, stojí to spoustu přemáhání. Jen je to asi určitě nutný udělat. Takže vzhůru do chvilky samoty! Rozhodně ke čtení. :3

    1. Chápu. Ani jeden extrém není správnej… Takže obě máme úkol. Mě čeká příjemný čtení, tebe zážitky někde venku :))

  9. Ahoj, já mám úplně opačný problém. Jsem sama až moc a nějak se mi nedaří vrátit se do běžného světa, kde jsou lidé. hlavně teda s nimi mluvit. a když už se jó překonám, rychle mě to vyčerpá a už chci zase samotařit. jenže samota=izolace=deprese. milostne vztahy nula. takže asi tak..

    1. To mě mrzí :( Mně na tohle pomohlo změnit prostředí (práci, bydliště, cokoli), kde jsem najednou byla nová a mohla začít tak trošku jinak – otevřeněji, přátelštěji… Nepomohlo by to i tobě? :)

      1. určitě ano. jakákoliv změna by mi prospěla, ještě když člověk bydlí sám.. to je pak ta změna práce ale těžší.. :) ale určitě bych se sebou měla něco dělat. děkuju za komentář.

  10. V práci se setkávám se spoustou lidí, hodně dojíždím MHD. Mám ráda lidi, ale někdy mám pocit, že mám skoro alergii na lidi. Potřebuji mít doma svůj koutek, ve kterém se můžu zavřít s učením, s knížkou, nějakou tvořivou činností, nebo jenom dílem právě rozkoukaného seriálu. Co se týče lidí hodně záleží na tom jací ti lidé jsou, jestli člověku dovolí být sám sebou a jak krásně píše v jedné své knížce Peck ,, být silným ve své slabosti´´…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *