Nevěřím na náhody aneb jak jsme se ztratili v Chorvatsku

,,Jen vyjdete z domu a půjdete pořád z kopce, až se dostanete přímo do přístavu v centru města.“ No dobře, ta věta by v doslovným překladu zněla přece jen maličko jinak. Trošku jsem Chorvatce při překladu z angličtiny pomohla… Na lámaný angličtině ale nikomu z nás nezáleželo, hlavně že jsme dojeli, našli domeček, kde jsme měli příštích pár nocí spát, a ještě jsme zjistili, že dostat se do centra je takhle jednoduchý. Ale, ehm, prozradím vám, že to zas tak jednoduchý nebude…

Už to budou skoro dva roky, co jsme s kamarádama z Erasmu po skončení semestru cestovali po Evropě. Už ve značně okleštěným počtu 5 cestujících (počet to byl sice okleštěnej, ale jak jsme po několika týdnech cestování zjistili, ideální) jsme si v Chorvatsku půjčili auto a rozhodli se, že ho projedem podél pobřeží od severu k jihu, přičemž jsme se na několik dní plánovali zastavit na světoznámým ostrově Hvar.

Cute houses on Hvar, Croatia
Hvar, Chorvatsko

Ubytování jsme si zařídili přes airbnb o pár týdnů dřív (no, zařídili… Naše kamarádka – Asiatka – to zařídila sama, protože – a teď obrovsky generalizuju a jsem hrozně nekorektní – mám právě za sebou zkoušku z antropologie a mohla bych hodiny mluvit o tom, co tohle moje vyjádření vlastně znamená- ale prosím, neukamenujte mě – to asi vážně má v genech, měla totiž jako jediná potřebu něco organizovat. Naštěstí. Proč vám zrovna tohle říkám? Někteří z vás už možná tuší, ostatním to brzo dojde.

Potom, co jsme se ubytovali, jsme chvíli jen ta zevlili v chládku v domečku a rozjímali nad nádherným výhledem na město, přístav a hrad na protějším kopci. Brzo nás to ale přestalo bavit. Jsme mladí a navíc jsme turisti na jednom z neproslulejších párty míst v Chorvatsku a bydlíme kousek od centra (čti – těch pár klubů!), toho musíme využít! Natěšeně jsme seběhli z kopce skrz spoustu úzkých uliček (tohle si pamatujte) a pochvalovali si, jak to bylo snadný.

Hvar, západ slunce, Chorvatsko, Croatia
Západ slunce na Hvaru

Co jsme dělali celý večer v klubech v centru vám popisovat nemusím. Co ale zmínit musím je, že domů nás neodcházelo všech 5 pohromadě. (Tady už bych měla křičet HOŘÍÍÍÍ!) Trojice z naší party, do které samozřejmě patřila ta kamarádka, která měla pod palcem ubytování, se domů odebrala brzo (znovu čti – v normální noční hodinu), mně s jedním kamarádem se ale ještě spát nechtělo, a tak jsme vyrazili na další drink.

Když nad ránem v jednom z posledních otevřených barů začali hrát hroznou chorvatskou hudbu (takovej jihoevropskej Michal David), řekli jsme si, že zas takový pařmeni nejsme a půjdem se konečně vyspat.

Jak známo, opilí lidé si narozdíl od střízlivých většinou ani nestěžujou, že musí jít dlouho do kopce. Prostě jsme si povídali, motali se a smáli se, až jsme došli na konec Hvaru (pro jistotu dodávám, že myslím město :))… A teď co? Chvilku jsme se rozhlíželi a usoudili, že musíme být blízko, protože výhled se dost podobal tomu, kterej jsme ještě před pár hodinama obdivovali z balkónu. Následující půlhodinu jsme se pak motali v blízkých uličkách a doufali, že náš na pár dní pronajatej domov najdem. To se nám nepovedlo i proto, že já u sebe neměla mobil a kamarádovi nefungovala data. Hlavně ale ani jeden z nás nevěděl adresu! Pamatovala jsem si jen číslo popisný, což by stačilo tak možná v malý vesničce, Hvar je ale přece jen o poznání větší, takže nám nějaký číslo, který jsem občas řekla kolemjdoucím opilcům, moc nepomohlo…

Usoudili jsme, že nám pomůže, když celou tu cestu vezmem od začátku. Seběhli jsme kopec a nadšeně (jo, čtete správně) jsme se znovu pustili do kopce. Opilí a nadšení turisti maj prostě radost i z takovýhleho dobrodružství. Pořád jsme nadšeně vykřikovali: Tady si to pamatuju! Teď už jdeme určitě správně! To jsme si mysleli do tý doby, než jsme znova došli na ten samej konec. Ta povědomá místa jsme si očividně buď jen namlouvali, nebo jsme si je pamatovali z toho prvního nepodařenýho hledání.

Nevadí. Pořád nás to bavilo. Smáli jsme se naší blbosti. Vždyť se nemohlo stát nic horšího, než že budem chodit ještě pár hodin, než se ostatní vzbudí a konečně se jim dovoláme. To nás ani jednoho nezabije. Řekli jsme si ale, že se nevzdáme. Znovu a znovu jsme neúnavně zkoušeli náš orientační smysl v propletených uličkách, až jsme se znovu vydali z kopce do centra. Potřetí a naposledy, tak nějak se to říká, nebo ne?

Když jsme tedy potřetí vycházeli z centra a doufali, že teď už jdeme do správnýho kopce, potkali jsme pár, který šel stejným směrem. Očividně na nás bylo vidět, že jsme se ztratili, protože se nás sami zeptali, jestli nechceme pomoct. Chtěli jsme, moje znalost popisnýho čísla nás ale všechny akorát rozesmála. Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme společně a třeba po cestě náhodou narazíme na naše ubytování.

I když jsem už docela vytřízlivěla, a tak mi cesta do kopce nešla tak lehce, jako v opilosti, stejně jsem na tu námahu moc nemyslela. Zjistili jsme totiž, že naši (budoucí – prozrazuju rozuzlení celýho příběhu ještě před koncem!) zachránci, jsou z GöteborguTady vám musím vysvětlit, proč jsme z toho byli tak vykulení. Právě jsme tam oba (a ti tři, co si v klidu spali ,taky) strávili půl úžasnýho roku na Erasmu. Jak jsme byli všichni čtyři překvapení, když jsme zjistili, že jsme taky chodili na stejnou univerzitu! Najednou jsme si povídali o skořicových rolkách, o nejlepší kavárně ve městě, nebo o nádhernejch ostrůvcích, který jsou jen kousek od Göteborgu.

A než jsme se stihli přestat divit a bavit o místech, který jsme všichni tak důvěrně znali, stáli jsme před domem, kde pár bydlel. Po týhle náhodě už nás (a předpokládám, že ani vás) nepřekvapilo, že o pár domků dál stál i ten náš… Jak klišoidní! Ale pravdivý… Tohle bych si z prstu nevycucala, na to nemám dost bujnou fantasii.

A že to není zas takovej zázrak? Pro opilce, který skoro tři hodiny kroužej po neznámým a celkem malým městě, je to fakt výhra! Göteborgu jsme navíc ještě pořád měli plnou hlavu, takže nám tahle náhoda přišla fakt neuvěřitelná. Fakt. Doteď tomu nemůžu uvěřit… Ono, co to vlastně náhoda je?

Stalo se vám někdy něco podobnýho? :)

Hvar, Chorvatsko

2 komentáře na „Nevěřím na náhody aneb jak jsme se ztratili v Chorvatsku“

  1. No jo, to jsou ty pařby v zahraničí. :D My byli letos v Bulharsku, naštěstí jsme se nikde neztratili, ale kamarádovi přítele takhle po jedné pařbě jakýsi Bulhar ukradl mobil a byla jsem celkem překvapená, že se nad ránem vždy všichni vrátili, aniž by se někde ztratili. :D

    LENN

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *