Jak nacpat Erasmus do 10 dní? #dobakoronavirová

Jak nacpat Erasmus do 10 dní? #dobakoronavirová

V lednu jsem ještě v práci vtipkovala, ze mě nebaví pořád psát o nějakém koronaviru v Číně. V únoru už jsme si dělali “rafinovanější” srandu v podobě memeček s Coronou a Heinekenem v roušce. Před odjezdem na Erasmus mi všichni kamarádi říkali, ať se nevracím moc brzo. Po příjezdu do Berlína jsem celou situaci s novými mezinárodními kamarády brala s nadhledem – budeme společně objevovat prázdný Berlín. Nakonec jsem ale místo toho zpátky v Praze. A většina mých kamarádů Berlín opustila maximálně pár dní po mém odjezdu.

Takže jak to vlastně bylo?

“Tyjo, ten koronavirus bude asi sranda, co? A ještě to pozorovat na Erasmu. Dva v jednom.“

To jsem si s kamaradama říkala před odjezdem. Neměli jsme totiž ani tušení, k čemu se schyluje. Do Berlína jsem přijela ve středu 5.3., abych nastoupila na měsíční intenzivní kurz němčiny, po kterém jsem měla rovnou naskočit do letního semestru na Humboldotvě univerzitě. Ještě v pátek nám při úvodním rozřazovacím testu, kdy se víc než stovka studentů z celého světa narvala do posluchárny, přišlo úsměvné až nepatřičné, když učitelé vyvolávali lidi z rizikových zemí (tehdy to byla oficiálně jen Čína, Jižní Korea a severní Itálie).

O víkendu jsem si začala zvykat, že se kolem mě mluví německy a že v barech v Berlíně berou většinou jen hotovost. Pomalu jsem se usazovala v novém městě a těšila se z toho, že se můj druhý Erasmus pomalu ale jistě rozjíždí. V pondělí jsme pak ve skupince deseti lidí začali šprechtit na jazykovém kurzu a všechno vypadalo idylicky. Alespoň v Berlíně, kde jsem za celý svůj (opravdu dlouhý!) pobyt neviděla jediného člověka v roušce. Mezi tím už se v Praze ale zavíraly školy…

Přesně týden po mem příjezdu do Berlína (středa 11.3.) vystoupila v televizi kancléřka Angela Merkel. Naše milá učitelka němčiny v hodině vyjádřila obavu, že se schyluje k prvním opatřením s ohledem na šířící se nákazu. A měla pravdu. Večer vyhlásili v německém hlavním městě uzavření základních, středních a vysokých škol a posunuli začátku semestru na 20. dubna. Když jsme další den ráno šli na poslední hodinu němčiny, kde jsme se s naší učitelkou už jen domlouvali, jak to bude s kurzem dál, všichni jsme počítali s tím, že celou situaci v Berlíně nějak přečkáme. To by mi ale odpoledne nesměly od kamarádů začít chodit zprávy o tom, že Česká republika vyhlásila nouzový stav a další den o půlnoci uzavře hranice.

Tím začalo několik desítek hodin intenzivního rozhodování, jestli se vracet do Čech, kde jsem opustila práci i byt, nebo zůstat v Berlíně a doufat, že situace nebude tak vážná. V těchto hodinách a dnech jsem dostala nespočet e-mailů od mé domovské univerzity v Praze, ale i od Humboldtovy univerzity v Berlíně. V kontaktu jsem najednou byla s tolika lidmi: od rodičů přes koordinátory až po kamarády. Názory a stanoviska všech (hlavně oficiálních institucí) se měnily z hodiny na hodinu. Nikdo jsme na tohle samozřejmě nebyl připraven. Nakonec bylo ale jasné, že jet domů je teď nejlepší volba.

Protože ale od páteční půlnoci z Německa nejezdily žádné spoje, začalo další kolečko vyřizování. Trasa, která normálně trvá 4 hodiny vlakem, autem nebo autobusem, se najednou zdála nepřekonatelná. Od krizových linek po ambasádu jsem zjišťovala, jak přejít zdánlivě nepřekonatelnou vzdálenost Berlín – Praha. Nakonec se ale všechno díky spoustě hlav a hodnejch lidí povedlo. I když jsem si u přecházení hranic připadala skoro jako uprchlík a prostitutka v jednom. V neděli večer jsem ale nakonec zdárně dorazila do Prahy do hotelu Krystal, který nám univerzita nabídla k povinné 14 denní karanténě po návratu z rizikové země.

Přestože to tak na první pohled nevypadá, tohle byl můj Erasmus. Počítala jsem s tím, jak vás budu půl roku zásobovat články, nakonec ale musí stačit jeden. Protože věci nabraly rychlý spád, trval můj pobyt v zahraničí jen 10 dní. Nestihla jsem se ani dojít podívat na Braniborskou bránu a už jsem zpátky doma. Respektive v karanténě. Takže sedím v hotelovém pokoji, ve kterém strávím příštích 14 dní. Víc, než jak dlouho jsem byla v Berlíně.

I když mě ale mrzí, že jsem kvůli pandemii přišla o Erasmus, nerada bych, aby to vypadalo, že si neuvědomuju vážnost situace. Vím, že teď máme všichni úplně jiné starosti. Tak to pojďme nějak společnými silami překonat, ať si zase brzo můžeme plnit sny!

Přeju pevné zdraví

Míša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *