Když si myslíš, že nevíš, co chceš, hoď si korunou

Když si myslíš, že nevíš, co chceš, hoď si korunou

V posledních měsících jsem musela učinit tři důležitý rozhodnutí. Měnila jsem hlavní specializaci ve škole (budu se snažit filosoficky bojovat se svýma existenciálníma krizema), nastoupila jsem do práce (konec bezstarostnému studentskému životu?) a zrušila jsem už přijatou přihlášku na Erasmus do Osla (do toho Osla, kam chci od chvíle, kdy jsem si začala uvědomovat, že svět není jen ta malá vesnice, kde jsem vyrůstala, a pár kilometrů vzdálený město, kam jsem chodila do školy).

Tyhle rozhodnutí mě stály dost probdělejch nocí, hodin, který jsem mohla věnovat něčemu zajímavějšímu, a tuny toaleťáku. Otravovala jsem s tím celej svět. Dokola jsem se všech (i lidí, na jejichž názoru mi vůbec nezáleží) ptala, jak by se rozhodli oni, a pak jim zdlouhavě vysvětlovala, proč se tak nemůžu rozhodnout já. Když mi pak unaveně řekli, že teda vlastně vím, co chci, div jsem je neudusila: “Nevím!“

Otrávila jsem tím ale hlavně sebe. Občas jsem měla blbou náladu jen proto, že jsem si v hlavě nadávala: “Každej se denně rozhoduje. Většina lidí i o daleko podstatnějších věcech. A nikoho s tím neotravujou. Už se rozhodni. A nebo si hoď korunou…“

Tak korunou, jo? V hlavě už jsem zkusila všechno, tak proč nedát šanci i tomuhle. Naposledy jsem korunou házela na tenisovým kurtu, když jsem ještě dělala rozhodčí (na začátku zápasu se tímhle způsobem rozhoduje, kdo začne servírovat a kdo bude mít jakou stranu). Teď měl najednou stejnej hod rozhodnout o mým osudu? No nic, jdeme na to!

Určila jsem si, co představuje panna a co orel, a šla jsem na věc. Nemusím vám asi říkat, jestli jsem tu minci chytla… Ono to vlastně ani není podstatný. To nejdůležitější se totiž odehrálo ve chvíli, kdy jsem korunu vyhodila do vzduchu. Najednou jsem moc dobře věděla, která strana má padnout. Dny i tejdny rohodování byly ty tam. Stačil zlomek vteřiny a já si přiznala to, co jsem tak dlouho nechtěla vidět. Ze strachu, co změna přinese….

Jasně, občas se ohlídnu a říkám si, jestli jsem neměla zůstat na historii (protože já těm filosofům nerozumím!), vyprdnout se na práci (protože prokalený noci jsou prostě fajn) nebo odjet do Osla (protože ho kurva miluju!). Ale pak si vzpomenu na ten pocit úlevy, když jsem si v tom záblesku upřímnosti sama k sobě uvědomila a přiznala, co vlastně chci. Pak zvednu hlavu a jdu dál…

K dalšímu rozhodnutí, u kterýho se zase budu hroutit.

Ale teď už vím, jak z toho ven.

Nemáš zač, Míšo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *